Po kliknutí na link sa vám zobrazí
úryvok z knihy vo formáte pdf
...Církev pronásleduje a trestá již velmi dlouho čarodějnictví. Vychází přitom z názoru, který úplně odpovídá jejímu stanovisku: čarodějník a čarodějnice s ďáblem uzavírají spojenectví a tudíž ruší svůj křesťanský slib. Jsou tedy kacíři a následkem toho hodni smrti. Je nutné je vyhubit, tj. upálit, protože -církev nebaží po krvi-. („Ecclesia non sitit sanguinem“. Jak podle názoru hierarchie kacířství a čarodějnictví splývaly, zřejmě ukazuje příklad Waldenských a Stedingerských (Náboženské sekty XIII. a XIV. století. Waldenští, původem z Francie, jejich zakladatel bohatý kupec z Lyonu, Stedingerští z Německa (na dolní Weseře). První se od učení církve -odchýlili- názorem, že má být chudou, neboť Kristus byl také chudý a bohatství, jakým církve vládnou, odporuje evangeliu. – Stedingerští ze své krajiny vyhnali znemravnělé a lakotné kněžstvo a proto byli obviněni z kacířství. – pozn. překl.) Bylo jim vytýkáno, že při svých náboženských schůzkách vzývají ďábla v podobě kočky, želvy nebo kozla a navazují s ním tělesný styk. Tento příklad papežské fantazie z počátku 13. století byl vzorem pro představu o slavnostních schůzkách čarodějnic (Hexensabbath), nejskvělejšího to zjevu ďábelské služby, jak ho znalo 15., 16. a 17. století a jak si ho stále pestřeji kreslilo. Proč za nositelky tohoto kultu byly považovány právě ženy nelze nijak vysvětlit okolností, že by se soudcové čarodějnic domnívali, že spíše přemůžou slabší pohlaví.
Motiv byl docela jiný a hlubší. Již ve starověku existovala, dávno před soudci čarodějnic a čarodějnickými procesy, víra v existenci kouzelnic a v jejich magické umění. Lze jen vzpomenout výroky řeckého humoristy Lukiana a římských satiriků Horácia a Juvenála, aby bylo možné ukázat na nestvůrnosti, z nichž antické čarodějnice (striges, „sagae“, „veneficae“, „lamiae“) byly viněny. Zmíněné výroky dostatečně prozrazují, že v antickém čarodějnictví velkou roli hrálo připravování dráždidel a jedů, což se ostatně dělo i v moderním čarodějnictví. Totéž se týkalo čarodějnictví, protože v něm bylo něco tajemného, tichého, uzavřeného, co lákalo a rozdmýchávalo bohatší fantazii a vedlo k vyšší nervové dráždivosti ženského pohlaví. Navíc podle židovsko-křesťanské teologie žena, skrze niž přece -hřích- přišel na svět, jakožto od přírody -nádoba nečistoty- – podle názoru církevních otců – byla ďábelským vlivům přístupnější než muži. U germánských národů na vývoj čarodějnictví mohla spolupůsobit i upomínka na valkýry, tedy odalisky germánsko-pohanského náboženství, jehož představa byla později ztělesněna ve víře ve völy nebo wály, což znamená totéž co valkýra. A protože připomínaly stará božstva, která teď byla snížena na ďábly, není nutné se pozastavovat nad tím, že ony -moudré ženy-, které o takových formulkách a zvycích věděly, upadly v podezření ze spolku s ďáblem a byly považovány za čarodějnice.. .
