Záruka 24 mesiacov
Autor: Robert de Lafforest
Jazyk: Čeština
Formát: 130 x 200 x 15 mm
Väzba: Brožovaná bez prebalu lesklá
Počet strán: 190
EAN: 9788080791353
ISBN: 978-80-8079-135-3
ukážka z publikácie Domy, které zabíjejí (2,1 MB)
Ukážka z knihy:
Člověk je nejzranitelnějším ze všech stvoření. Nemá
ochranný pancíř, kožešinu ani tlustou kůži. Je nahý
a křehký jako červ.
V očích Velkého organizátora katastrof představuje
ideální oběť, protože on jediný mezi všemi má vědomí.
Je rozumný a důmyslný a vynakládá až dojemně směšné
úsilí, aby unikl osudu pronásledované zvěře, čímž se neustávající
otevřená štvanice Přírody na člověka stává
ještě přitažlivější.
Paradoxně má člověk největší šance na přežití právě
v těch katastrofách, které způsobil a vymyslel sám:
máme na mysli války a dopravní nehody. Ostatně dokazují
to statistiky.
Řidiči, zavření ve svých vaječných skořápkách – autech,
mezi sebou závodí, tlačí se na sebe, vyhýbají se
a předjíždějí, přičemž bezpečná vzdálenost aut se redukuje
na pár centimetrů. Dodáme-li, že nikdo z účastníků
této nebezpečné hry nedodržuje pravidla důsledně, mohli bychom předpokládat, že tento závratný a zhoubný
„tanec“ nikdo nepřežije. Statistiky ale říkají, že z milionu
šílenců, kteří každodenně vstupují do této hry, umírá
pouze několik tisíc; z toho vyplývá, že každý, kdo je součástí
silničního provozu, má asi stejnou šanci zemřít násilnou
smrtí, jako vyhrát hlavní výhru ve státní loterii.
A to se mezi oběti počítají také sražení chodci, což není
spravedlivé.
V každém ohledu je počet obětí vůči stovkám milionů
osob, které během tří set šedesáti pěti dní dobrovolně
pokoušejí osud při hrátkách se životem a smrtí na cestách,
neuvěřitelně malý. Ani při velké motoristické migraci
během víkendu se toto číslo nápadně nezvyšuje.
Možná by se dalo říct, že stejně nebezpečný je biliard
nebo kroket.
Zkusme si představit, že by se lidé chovali vůči nepřátelským
silám Přírody s podobnou lehkovážností a smělostí.
Důsledek? Hekatomby obětí. (hetakomba –
hromadná oběť; těžké ztráty – pozn. vyd.) Naštěstí člověk
neustále vymýšlí vakcíny proti epidemiím, hráze
proti záplavám, elastické domy proti zemětřesením, hromosvody proti bleskům, sila a zásobárny proti hladu, pilulky
proti přelidnění, náboženství proti beznaději.
Z válek vyplývá stejné a zároveň paradoxní i utěšující
ponaučení. Není „úžasné“ konstatování, že k zabití jednoho
člověka je nutné vynaložit tuny kovu, výbušnin, fosgenu,
benzinu a nevím čeho ještě? A na konci tohoto pekla
se zjistí, že obětí je mnohem méně než těch, co přežili!
Kolektivní vraždění je nerentabilní. Dokonce i atomová
bomba je příliš drahá. Hrůzu v nás probouzí proto, že ji
stvořil člověk. Mnohem „levnější“ a účinnější jsou zemětřesení,
záplavy, ohromné přívalové vlny, hlad a epidemie.
Kromě velkých přírodních katastrof se člověk stává
terčem neustálých útoků podnebí, okolí, živlů; navíc
musí snášet nepříznivé vlivy neviditelných sil přicházejících
z oblohy nebo vystupujících ze země. Příroda je
tedy pro něho nepřítelem na život a na smrt. A když se
staví do pózy „přírodního“ člověka, činí tak z čirého snobismu,
a ješte ke všemu jen částečně a dočasně. K přežití
však potřebuje šaty a dům.
Ostatní živá stvoření přírodě odolávají lépe. Čím více
se člověk vzdaluje od zvířat a od divošského stavu, tím
více potřebuje útulek, jakousi ulitu. Jedinou skutečnou
ochranou je pro něho dům. Aby se cítil bezpečně, neobejde
se bez střechy nad hlavou a čtyř zdí.
Spát pod holým nebem je romantický poetický výraz,
ale realita, která se za tím skrývá, je nepřátelská.
Spát v noci venku může být skutečně nebezpečné; při
zachování elementární opatrnosti musí být mezi spáčem
a holým nebem nad jeho hlavou aspoň jedna ochranná
vrstva.
Zdůrazňuji, že právě během nočního spánku v nechráněném
prostoru, se z člověka stává bezbranný terč pro
všechny druhy přímého kosmického i zemského záření.
Ten, kdo v noci bdí, tak velké riziko nepodstupuje. Naopak,
odpolední siesta má blahodárný účinek, samozřejmě,
neodpočíváte-li ve stínu škodlivě působícího
stromu. V noci je spáč pod holým nebem zranitelnější,
jelikož v nočních hodinách nastává neomezené bombardování
a příval neviditelných sil (duchovních, fyzických,
elektrických, magnetických).
Ti, kdož měli přikrytou hlavu, přežili
Lékař mých známých, Američan, mi jednou vyprávěl
strašný zážitek z války, který mou tezi potvrzuje. Stalo
se to v Německu na konci druhé světové války. Lékař
měl na starosti polní nemocnici, která se přemisťovala
s prvními kolonami Pattonovy armády. Jednou maličkou
nemocnici umístili v opuštěných ruinách (jen několik dní
předtím zde stálo město Pforzheim).
Toho dne přivezli velký počet raněných. Ve stanech
nebylo místo. Ty, které už ošetřili, do zadních linií nemohli
evakuovat dříve než druhý den. Venku tudíž museli
nechat ležet dvacet tři raněných. Bylo to na začátku
jara, počasí bylo pěkné, ale ještě studené. Měli však dost
postelí i přikrývek. Ošetření a nasycení ranění mohli bez
problémů strávit noc venku. Ostatně vybrali pouze vojáky
s nejlehčími zraněními....
|